Jak já to vidím

Moje recenze, názory a tak různě na život, hudbu, na cokoliv 

Jihlavou to začalo, Jihlavou to skončí?

Jihlavou to začalo, Jihlavou to skončí?
Vydáno 7.4.2017 2:35 do kategorie Jak já to vidím | 0 komentářů

To asi úplně ne. Zejména proto, že to vlastně Jihlavou ani nezačalo. Moje první výkřiky zaslechlo město Valtice. V Jihlavě se začal můj zvučný hlas rozléhat o chvilku později.
A nějakou dobu tam zněl, zhruba nějakých třiadvacet let, než se zase přesunul o kus dál. 

Žijeme v nádherné době?

Žijeme v nádherné době?
Vydáno 21.12.2016 7:02 do kategorie Jak já to vidím | 0 komentářů

Žijeme v nádherné době, píše pan Horáček, kterého si jako textaře velmi vážím, v jednom ze svých textů.
A já si kladu otázku, v které době pan Horáček ten text psal?
Ano, dnešní době, je proti minulosti v mnoha ohledech vskutku nádherná. Svoboda slova, rovnoprávnost, sňatky homosexuálních párů, adopce dětí...To je opravdu super a mám z toho radost, ale...
Ale co rodina?
V jaké době to žijeme, že rodina co hledá bydlení, je na obtíž? Máte dítě? Bohužel, je nám líto. Teď nám to řekla jedna paní. Po hlasu staršího věku, nejspíš důchodkyně. A já si říkám, Ona nemá děti? A pokud ne, kdo by jí vydělával na důchod než něčí děti? Dobře, i ten důchod je finanční krize, ale pořád nějaký je.
JIstě, chápu, že majitel bytu, má strach o svůj majetek, do kterého investoval, ale neskládají se právě pro tyto případy někdy až přemrštěné kauce? Dvacet tisíc, třicet tisíc...K čemu?
Je přece logické, že pokud něco poškodím, je nutné, abych to opravila. To je přece i ve vlastním bytě, ne? NE?!
V jaké době to žijeme, že si mladá rodina nemá šanci ani sehnat kloudný pronájem, protože pokud už se náhodou podaří něco sehnat, je to drahé.
A pokud už není nájem drahý, skládají se již výše zmiňované kauce ve ve výši desítek tisíc...
Kde má rodina s dítětem našetřit na takovou kauci?
Pracuji od svých 19ti let. Což je asi desetiletí. Na Úřadu práce jsem byla evidovaná za celý svůj život maximálně 14 dní a co z toho mám? Co z toho mám?
7 100 Kč měsíčně jako rodičovský příspěvek ( slovo příspěvek je v tomto případě zvoleno velmi vhodně). Je to fér?
Můj manžel taky vydělává. Není to ani pod ani nad průměr. Je to částka, kterou ve statistikách o platu nenajdete. Tam se uvádí zhruba 30 tisíc? Kdo to má?
Platíme nájem. Platíme jídlo. Platíme plenky pro syna. Z čeho si máme našetřit na kauci, když nám po zaplacení zbyde tak akorát na šalinkartu? Dobře, teď přeháním, ale i tak.
Neberte to prosím jako nářek nějaké zoufalé matky. To rozhodně nejsem. I přes všechny tyto "existenční" problémy jsem velmi šťastná.
Ale v jaké době to žijeme, že si mladá rodina nemůže dovolit vzít hypotéku, aby měla vlastní byt/dům a "nevrážela do cizího", jak často slýchám.
Často taky slýchám: Neměla sis pořizovat dítě, když na to nemáš. Kdyby se tímto měl řídit každý, nejspíš brzy vymřeme...Mám kolem sebe momentálně víc mladých rodin, či párů, které jsou v očekávání a řeší dost podobnou situaci.
Vím, nepřivedli jsme dítě do nejlepší doby, ale kdy, když ne teď? Na co čekat? Už dávno mi není 20 let a já věděla, že je ta správná doba.
Náš syn má vše, co potřebuje. A hlavně má lásku. 
Vím, láska nejsou peníze a mám pocit, že v dnešní době nikoho nějaká láska ani nezajímá.
V jaké době to žijeme? Láska je na obtíž, nemá možnost se rozvíjet. Většina se honí za penězi a kariérou a láska jde bokem. Jenom láska k penězům zůstává.
Když si po sobě tenhle článek čtu, vlastně nevím proč ho píšu. Vyměnila bych lásku, kterou dávám své rodině a kterou mi oni oplácí za byt 2kk v hodnotě 4,5 mega?
NE! Nikdy. Protože, když už nebudu mít peníze, budu se mačkat někde v garsonce, která není moje, za nehorázný prachy, vždycky budu mít koho milovat.
Moje myšlenka je asi přehnaně romantická, ale co člověku zbývá než romantika, láska a sny?
Jsem vlastně strašně šťastná žena a jsem na to pyšná. Takže, žijeme v nádherné době?
Žijeme v době, kde peníze mají větší hodnotu, než pomoc. Kde práce a kariéra mají přednost před láskou.
Já se ale hrdě hlásím k tomu, že jsem vyjímkou. Nevím, jestli žiji v nádherné době, ale žiji si ve své bublině, kde láska je vším, a že když má člověk srdce na správném místě, dokáže všechno.
Zkuste to taky...

 

O Závisti

O Závisti
Vydáno 16.10.2016 14:20 do kategorie Jak já to vidím | 0 komentářů

V jedné pohádce se říká: "Jenom já, Závist, jsem věčná."
A bohužel, je to tak.
Lidé mají neustálou potřebu závidět.
Když jsem byla ještě svobodná, měla jsem spoustu přátel. Z větší části mužů. Nikdy jsem si prostě s holkama nějak moc nerozuměla. Bavilo mě řešit muziku, koncerty, vymetat kluby a hospody. Což prostě není přímo ženskou záležitostí.
Tehdy jsem byla nařčená z toho, že se všemi spím ( včetně těch zadaných). Prostě jsem měla podle okolních slečen svůj mužský harém v podstatě. Jen ani jeden z účastníků těchto fiktivních orgií, včetně mě, neměla zájem o žádné lechtivé hrátky. Měli jsme spoustu starostí s tím, jak byl který koncert super a jestli si dáme ještě pivo nebo radši absintha.
Tehdy mi asi bylo záviděno to, že oni si se mnou rozumí. Že jsem s nimi dokázala probrat věci, které jejich polovičku nezajímaly. Nechci aby to teď vyznělo nějak namyšleně, nejsem žádná "konkubína" co se specializuje na hovory s muži.
Bylo to tak přirozené a prostě mě ta témata bavila. A díky tomu jsem také pochopila, že "až jednou najdu toho pravýho chlapa" musím mu naslouchat. Musím se zajímat o to co ho baví. Nemusím to chápat. Jen si musím vyslechnout, co ho momentálně "bere" a co ho zajímá nebo trápí.
Nyní jsem ve spokojeném vztahu a toto nepsané pravidlo v něm den co den užívám. Opravdu nerozumím tomu, když mi manžel říká, jak někdo rozvrtal anténu a on jí musel předělávat, ale naslouchám a dokonce už něco začínám i chápat :D
A tímto se přenášíme do současnosti.
Já si teda říkala, že když už mám milujícího manžela a dítě co nade vše miluji, drbům bude konec. A ono se zase něco najde.
Lidé závidí vše, vždy a všude,
Dnes jsem se tedy dozvěděla, že jsem nezodpovědná matka a že se nedokážeme o sebe jako rodina postarat.
Já jsem možná přehnaně starostlivá, rozmazlující a věčně své dítě chovající matka, ale při vší skromnosti vím, co nejsem. Nejsem nezodpovědná. Mé okolí to ví, má rodina to ví, můj manžel  to ví. Nikomu dalšímu se zodpovídat nemusím. 
Tím, že se o sebe nedokážeme postarat, je nejspíš myšleno to, že nám naše rodiny pomáhají. Například s hlídáním, sem tam nám přispějí nějakou korunu na plínky nebo na hračky pro malého ( ne, nestydím se za to ), když dojedou na návštěvu dovezou oběd. V čem je problém?
Problém je pravděbodobně ve výše zmiňované ZÁVISTI.
Nemáme ideální manželství, takové neexistuje. Máme ale něco lepšího. Manželství plné lásky, kompromisů, hádek o ničem, usmiřování a každodenních radostí i starostí. Máme jeden druhého a oba spolu máme ještě do party toho třetího.
Opravdu lidé závidí lásku? A kvůli svému vlastnímu trápení a nejistotě se snaží, aby ani nikdo jiný nebyl šťastný? Proč lidé ztrácí čas tím, jak něco zkazit druhým a nevěnují čas tomu, jak udělat šťastným sami sebe?
Nás tohle nerozdělí, milí závistivče. Ani nás to nenalomí. Naopak. Spojuje nás to. Pevně a silně.
Milí závistivče, já ti to nezazlívám. Jen doufám, že brzy pochopíš, že takhle to v životě nefunguje. Podala bych ti pomocnou ruku. Už jsem to tak udělala i dříve, u jiných. Jenže oni jí odstrčili. Chtěli zůstat zapadlí v zákopu své beznaděje, závisti a křivd, které jim byly způsobeny. Nechtěli se nechat vytáhnout na světlo a rozhlédnout se kolem, kde ne vždy svítí slunce, ale je zde možnost rozběhnout se více směry a zkoušet různé z cest.
Ta pohádka končí písničkou, kde se zpívá:
"Tam kde láska vládne závist je ztracená,
shání srdce prázdné z lásky bývá zničená." 
 

Třicítka na krku

Třicítka na krku
Vydáno 30.7.2016 15:10 do kategorie Jak já to vidím | 1 komentář

Za měsíc tomu bude 30 let, co si moje mamka dala tu práci a přivedla mě na svět. Teď už vím jaká to byla dřina.
No a třicítka už je takový slušný výročí, tak si myslím, že je na čase bilancovat a zhodnotit svoje dosavadní působení v tomhle celoživotním trháku. 
Nuže...jdeme na to!

Jak já to vidím...Těhotenství

Jak já to vidím...Těhotenství
Vydáno 21.1.2016 8:58 do kategorie Jak já to vidím | 0 komentářů

Už se třetí měsíc flákám doma, inspirace na básničky nikde ( asi jsem moc šťastná a s tím se holt blbě pracuje :D ), ale nějaká kreativita a vyb(l)ití všech těch nových pocitů, co jsou ve mně mi schází.
Tak jsem se rozhodla, že se svěřím se svou dosavadní zkušeností s obdobím, které je prý tím nejkrásnějším v životě.
Ono to totiž není úplně tak růžový jak se na všech mimibazarech říká :)
Jak to všechno vzniklo, to si myslím, že popisovat nemusím, to nás učili už na základních školách, že?
No nicméně taky to není jen tak nějaký "hrc prc" a hotovo. I když je pravda, že některé z nás k tomuto stavu přijdou, jak slepý k houslím.
Nám se to takhle hned nepodařilo. Já cítila, že mi najednou biologický hodiny začaly tikat rychleji, než 60 sekund za minutu a že hned teď chci mít miminko. A když něco chci hned, tak to musí být...A jak to nejde, tak je zle. Vztek, pláč, hysterické záchvaty, nohy za hlavou, ve vzduchu, pod hlavou. No a za dva měsíce to zafungovalo.
Nyní vám tedy milé dámy ( a třeba i zvědaví pánové) popíši, jak probíhala PRVNÍ TŘETINA mého "TĚHU" :D

Ohromnou radost z pozitivního testu vystřídaly během pár dní stres a panika. Co když je to mimoděložní těhotenství? Co když se miminku nevyvine srdíčko? Proč mě bolí podbříšek? Nemůžu potratit? Google - vyhledat- jak probíhá potrat...
Jojo celkem magořina, já vím. Jenže když se na něco/někoho tak moc těšíte, nechcete aby vám to bylo odebráno.
První prohlídka na gyndě  a  první dobrá zpráva, díky které jsem si jeden ze svých děsů mohla škrtnout. Ta malá fazolka úspěšně doputovala do cílové stanice.
Jelikož jsem byla na ultrazvuku celkem brzy, ještě nebylo vidět srdíčko...Ááááá....!
Takže bum, panika pokračuje.
Můj milovaný přítel už zvažoval, zda by nebylo rozumnější zablokovat mi přístup na internet.
To čekání na další kontrolu bylo nekonečně dlouhé, ale vše dobře dopadlo a mini srdíčko začalo bouchat.
Tak a teď už to začne! Ranní nevolnosti, ale jinak všechno to krásný a budu celá rozzářená a taky budu sama sobě připadat neodolatelně krásná- to se přeci říká, ne?
Možná se to říká, ale realita byla úplně jiná.
Ranní zvracení se mi sice vyhnulo, jenže možná bych byla radši kdyby ne.
Prvních 12 týdnů se mi střídala otřesná nevolnost a návaly, díky čemuž jsem nebyla schopná nic sníst. Během dne se však objevilo několik okýnek, ve kterých byly světlejší chvilky. A tak rychle něco sežrat.
Jedna z věcí, která se říká a je pravdivá je, že tělo si řekne, co chce jíst.
Takže třeba dvě vanilkový Cornetta na oběd a čtyři korbáčky nebo segedin a k tomu Activia nápoj, jako dezert jablko.
Rychle něco spráskat, protože už při posledním soustu cítím, že to je na pár hodin to poslední co sním.
No, pak tu máme výkyvy nálad.
Ač na mě ještě nic moc vidět nebylo, já to viděla. A všechno bylo špatně. V tomto musím opravdu říct, že obdivuji svou drahou polovičku.
Denně poslouchat, jak se mu určitě nelíbím, protože jsem tlustá ( i když na to jsem byla za život už tak nějak zvyklá), škaredá ( škaredá jsem si opravdu přišla a to tak moc, že jsem si byla jistá, že čekám holčičku, protože jak známo, ta ubírá na kráse), že mě podvádí s hezčí/hubenější/mladší/starší/akčnější a že se mnou ještě určitě dítě mít nechtěl, že si se mnou chtěl užít víc času, blablabla...
Já bych si osobně dala pár facek.
Jsou to prostě asi všechno ty hormony, co se ve mně splašily, jinak si to vysvětlit neumím.
Tyhle ty moje stavy měly většinou čtyři fáze.

Fáze 1
Hysterická scéna na jakékoliv téma ( žárlivost, nedostatečné vyznání lásky, nevynesený koš, neumyté nádobí, divně se mi podíval na břicho,...), stěhování ke kamarádům, rodičům či jiným rodinným příslušníkům,...

Fáze 2
Hysterický pláč a bezmoc, největší životní neštěstí

Fáze 3
Opět pláč. Tentokrát z toho, co jsem řekla. Vždyť to přece vůbec nejsem já. A vlastně si vůbec nemyslím, že už mě nemiluje.
K nekonečnému posmrkování ještě přidám notnou dávku zpytování svědomí a hromadu omluv.
Muž nechápe, leč je rád, že hurikán už odvál jinam a následuje usmíření.

Fáze 4
Uvědomění toho, co jsem to vlastně řekla za hov..adiny a vysmání se absurdnosti celé situace. Slib daný mě samé, že už tohle dělat nebudu...ehm...

Tímto velký dík mému příteli za to, že tak rychle pochopil, že nejlepší obrana je ignorace a že tyhle všechny fáze jsou pryč do cca 20ti minut :D

Než jsem otěhotněla, tak jsem si říkala, jak bude super, že v šalině nebudu muset stát, ale všichni mě pustí sednout. 
Bohužel, ty první tři měsíce, kdy mi vážně bylo asi nejvíc zle, mě pouštěli sednout jen minimálně, protože prostě nic vidět nebylo.
Ovšem našlo se pár zdvořilých, kteří mi místo uvolnili...Problém je, že to byl typ starších mužů a dam, kteří mě pouštěli, kvůli mé buclatější postavě, sednout ještě před tímto jiným stavem :D
To jsem se vždy snažila odmítat s tím, že to je v pořádku ( přeci nepřiznám, že ten pupek mám z piva) , že hned vystupuji, ale laskaví spolucestující se nedali odbýt a tak jsem se sklopenou hlavou a skromným děkuji usedla a pohladila si bříško ...:D

Celou tuhle první třetinu bych uzavřela tím, že na jejím konci bylo slavnostní zakončení v podobě velkého ultrazvuku, kde už jsme zjistili, že čekáme Honzíka,že bude asi pěknej kanec a že nos bude mít po tatínkovi.
No a pak taky krom toho, že jsme toho štramáka viděli jak tam sebou plácá, slyšeli jsme, jak mu buší srdíčko. A to za to stálo. 
Tím se ve mně tak nějak všechno zlomilo a najednou už jsem nebyla tak hnusná a tlustá ( to jenom trošku :D ).
Druhá třetina už u mě byla trošku více pozitivní, usměvavá a úsměvná.

Chtěla bych taky podotknout to, že každá z nás holek tohle období může prožívat jinak a že tohle je jen čistě moje zkušenost 
A taky to, že je důležitý, mít poblíž tu největší oporu a tou by měl být váš drahý. On vám s tím zázrakem pomohl, tak by vás v tom neměl nechávat samotnou :)

Hodně štěstí.

 

Dětství...

Dětství...
Vydáno 30.11.2014 21:51 do kategorie Jak já to vidím | 0 komentářů

Neděle večer a mě nenapadne nic lepšího, než jít do komory prohrabat starý krabice s knížkama, co dovezli naši.
Nejen, že jsem zavzpomínala, který knížky byly moje nej, jak strašně mě bavila mytologie a že jsem byla pravidelnou odběratelkou knížek z Mladého čtenáře ( nebo Malého?, jjá už teď nevím, jak je to dávno :D )
No, ale hlavně jsem našla asi 5 starých fotoalb. Klasický fotky z foťáku, kde jste si sakra museli rozmyslet co vyfotíte, protože tam žádné tlačítko smazat potom nebylo. 
Vzala jsem je k ségře do pokoje a začaly jsme prohlížet fotky starší jak 20 let... 

obraz
obraz
obraz
obraz
obraz
obraz obraz obraz obraz obraz
Vytvořil Ondřej Vašíček

Facebook | Email | +420 733 665 684 | RSS