Veronika Latochová

Písničkářská

Písničkářská
Vydáno 21.11.2017 20:37 do kategorie Básně-texty bez hudby | 0 komentářů

Lidi co chodí kolem mě,
maj nohy pevně zarytý,
zarytý hluboko do země.
Hlavu skloněnou k chodníku
a všechny jejich problémy,
má prej někdo jinej na triku.
Kují pikle, zase další intriku,
a když to všechno slyším,
tak jde mi z toho hlava do tiku.

Nechte si svojí realitu,
mě nebaví, řešit každou banalitu.
Chci si plnit svoje dětský sny,
protože to se pořád svobodně smí.
Smysly využívat naplno, 
smát se, i když v šalině
už tři zastávky řve mimino.
A dát si v klídku jako frajer,
cigárko v hospodě
a k tomu pivo, jeden utopenec
o to jde.
A potom pěkně v podchodu,
borcovi do klobouku hodit drobásky,
moc se mi totiž líbí, 
že zpívá jako Elvis, že spadl do lásky.

Tohle jsou ty radosti všedních dní,
všedního života,
a k tomu všemu
vždycky zbejvá jedna jistota,
se kterou zákony nehnou,
oplať mi úsměv, směj se
a buď v tom se mnou. 

Listopad

Listopad
Vydáno 12.11.2017 5:21 do kategorie Básně-texty bez hudby | 0 komentářů

Nejeden z nás přemýšlí,
o svém vzestupu a pádu,
obzvlášť teď, když nečas vybízí,
obzvláště teď, v listopadu.
Když déšť bičuje obrubníky,
rázem jsme všichni mučedníky.
Všechno se sype a kromě listů,
padá na nás i tichý splín.
Čím dál víc snažíme se být blíž k místu,
kde převládá slunce a ne stín.
A stejně jak mlha ukrývá,
co jindy jasně vidíme,
tak my v obavách a strachu,
své city dárkově balíme.
A v tom těžkém mlžném oparu,
není nic vidět, není nezdaru.
Ten opar nemá nikdo rád,
zima se vkrádá pod kabát,
kéž s dalším ránem možná, snad,
odejde s prázdnou listopad.

Too old for this sh*t ?

Too old for this sh*t ?
Vydáno 9.11.2017 3:00 do kategorie Jak já to vidím | 0 komentářů

Poslední dobou od svých vrstevníku, respektive vrstevnic slýchávám: " Na to jsem už moc stará. To by bylo trapný tam jít v našem věku. Tohle už si nemůžu dovolit." A tak různě podobně.
Je trošku paradox, že to říkají mně, jednatřicetiletý mámě, s (momentálně) růžovou hlavou, co vymetá koncerty a moderuje Rychlou výhru :D Můj názor na to, je totiž myslím očividný.
Proč se pořád tak chceme držet zpátky? Proč se neřídíme tím, co je nám pohodlné, co se nám líbí, co nás baví a co milujeme? 
Proč se vzdáváme svých snů jenom proto, že nám někdo řekne: "Měla by ses nad sebou zamyslet, tohle už ve tvým věku není vhodný. Co si řeknou lidi? "
Jenže co je komu do vás? Žijí snad oni vás život?
Mně taky trvalo dlouho, než jsem si řekla, že jsem tu jenom sama za sebe a chci žít tak, abych byla šťastná. Pro spoustu lidí v mém okolí život na pokraji třicítky končí a je na čase nazout papuče a zapnout Ordinaci, ráno se vzbudit, jít do práce a tak pořád dokola. Jenže lidi, pokud to opravdu není to, co vás naplňuje, pokud to fakt děláte jenom proto, že je to tak "údajně" vhodné, vykašlete se na to.
Co je špatnýho na tom si užívat ? Pokud tím nikomu neubližujete, nikoho nezraňujete, tak proč popírat to, kým jste?
Víte, jednou tohle všechno skončí, a ať chceme nebo ne, jednou fakt budeme doopravdicky starý.
Myslím tím starý tak, že budeme třeba i rádi, za to, že se ráno dokážeme sami nadechnout.
Nerouhejme se teď, ve třiceti, že jsme starý.
Až jednou fakt budem starý a budeme možná i odkázaný na cizí pomoc, co nám pak zbyde?
Na co budeme vzpomínat? Na to, jak jsme si nabouchali padesát hodin přesčasů nebo na to, jak jsme s Miluškou ve třiceti vlezly do strašidelnýho hradu?
Fakt myslíte, že vám ani trochu nebude líto to, že jste vynechali jedinečný koncert svojí oblíbený kapely z pubertálních let, a že jste si ho místo toho pustili ze záznamu na DVD?  Navenek se možná budete usmívat, jak to tam měli super udělaný, ale že v tom davu by se nám fakt mačkat nechtělo, ale někde hluboko v nás ucítíte bodnutí a trošku té lítosti.
Samozřejmě nikde není psáno, že jste fakt nebyli radši v pohodlí domova po boku se svými drahými. Ať už to bylo s kočkou, manželem nebo dítětem.
Nikdo vám nemůže říkat, co je správný nebo ne.
Vy sami víte, co vás dělá šťastnými. Na co si jednou rádi vzpomenete a co si budete vykládat s babkama na srazu v cukrárně nebo vnoučatům u krbu.
Buďte spokojeni se sebou, se svým životem, se svým věkem, se svým vzhledem. A pokud nejste, tak to prostě změňte. Je to jenom na vás :)
Hodně štěstí!

 

Tváří v tvář

Tváří v tvář
Vydáno 11.10.2017 11:24 do kategorie Básně-texty bez hudby | 1 komentář

Stála jsem před dveřmi 
a chtěla je otevřít,
byly však zamčené 
a nikde klíč.
Stokrát jsem křičela
na druhou stranu,
ty, kdo tam stojíš,
otevři bránu.
Chci jenom projít,
hned budu pryč,
nebraň mi, prosím
podstrč mi klíč.
Najednou zahlédnu
pootevřené dveře
a přitom pohlédnu,
do povědomé tváře.
Tak jako v zrcadle,
ta stejná podoba.
Přímě se na mě podívá,
a jistým hlasem řekne:
Jsem tvoje Obava a tvůj Strach,
jak víš, že neztratíš se ve svých snách?
Vím, jít za svým cílem, to je krása,
ale je tohle ta správná trasa?
Musím se ptát, jsem tvoje Pochyby,
a tak chci znát tvé "Co když" nebo " Co kdyby" .

Potop se Pochybo, hluboko pod vodu,
stojím tu na cestě,
nejspíš z nějakého důvodu.
Z náhody, štěstí, možná z Osudu.
Nechci jen přemýšlet,
co mohlo by být,
děkuji za starost,
ale už musím jít.








Než bude pozdě

Než bude pozdě
Vydáno 11.10.2017 6:10 do kategorie Básně-texty bez hudby | 0 komentářů
Dřív všude kolem hrály barvy,
teď svět ovládla šedá.
Slunce zmizelo, nevychází, 
jen vítr varovně se zvedá. 
Déšť, věrný přítel, oddaně,
ochotně maskuje tvé slzy, 
a když řekneš si, že chceš vše změnit, 
pokaždé je to příliš brzy.
Jednou už z brzy je pozdě, 
a víří se prach,
slzy ti zamrzají na řasách.
 
 

Jihlavou to začalo, Jihlavou to skončí?

Jihlavou to začalo, Jihlavou to skončí?
Vydáno 7.4.2017 2:35 do kategorie Jak já to vidím | 0 komentářů

To asi úplně ne. Zejména proto, že to vlastně Jihlavou ani nezačalo. Moje první výkřiky zaslechlo město Valtice. V Jihlavě se začal můj zvučný hlas rozléhat o chvilku později.
A nějakou dobu tam zněl, zhruba nějakých třiadvacet let, než se zase přesunul o kus dál. 

1 2 3 4 ... 22
obraz
obraz
obraz
obraz
obraz
obraz obraz obraz obraz obraz
Vytvořil Ondřej Vašíček

Facebook | Email | +420 733 665 684 | RSS