Veronika Latochová

Tváří v tvář

Tváří v tvář
Vydáno 11.10.2017 11:24 do kategorie Básně-texty bez hudby | 1 komentář

Stála jsem před dveřmi 
a chtěla je otevřít,
byly však zamčené 
a nikde klíč.
Stokrát jsem křičela
na druhou stranu,
ty, kdo tam stojíš,
otevři bránu.
Chci jenom projít,
hned budu pryč,
nebraň mi, prosím
podstrč mi klíč.
Najednou zahlédnu
pootevřené dveře
a přitom pohlédnu,
do povědomé tváře.
Tak jako v zrcadle,
ta stejná podoba.
Přímě se na mě podívá,
a jistým hlasem řekne:
Jsem tvoje Obava a tvůj Strach,
jak víš, že neztratíš se ve svých snách?
Vím, jít za svým cílem, to je krása,
ale je tohle ta správná trasa?
Musím se ptát, jsem tvoje Pochyby,
a tak chci znát tvé "Co když" nebo " Co kdyby" .

Potop se Pochybo, hluboko pod vodu,
stojím tu na cestě,
nejspíš z nějakého důvodu.
Z náhody, štěstí, možná z Osudu.
Nechci jen přemýšlet,
co mohlo by být,
děkuji za starost,
ale už musím jít.








Než bude pozdě

Než bude pozdě
Vydáno 11.10.2017 6:10 do kategorie Básně-texty bez hudby | 0 komentářů
Dřív všude kolem hrály barvy,
teď svět ovládla šedá.
Slunce zmizelo, nevychází, 
jen vítr varovně se zvedá. 
Déšť, věrný přítel, oddaně,
ochotně maskuje tvé slzy, 
a když řekneš si, že chceš vše změnit, 
pokaždé je to příliš brzy.
Jednou už z brzy je pozdě, 
a víří se prach,
slzy ti zamrzají na řasách.
 
 

Jihlavou to začalo, Jihlavou to skončí?

Jihlavou to začalo, Jihlavou to skončí?
Vydáno 7.4.2017 2:35 do kategorie Jak já to vidím | 0 komentářů

To asi úplně ne. Zejména proto, že to vlastně Jihlavou ani nezačalo. Moje první výkřiky zaslechlo město Valtice. V Jihlavě se začal můj zvučný hlas rozléhat o chvilku později.
A nějakou dobu tam zněl, zhruba nějakých třiadvacet let, než se zase přesunul o kus dál. 

Bez starostí

Bez starostí
Vydáno 12.1.2017 5:03 do kategorie Básně-texty bez hudby | 0 komentářů

Dívám se okolo a pocit mám,
že asi za chvíli budu tu sám.
Sám na svý straně,
koukám se na ně.
Nerozhlíží se,
neusmívají.
Bloudí bez cíle,
už všechno mají.
Bezhlavě jdou tam,
kam se jim řekne,
protože ti druzí říkali,
že je to tam pěkné.
Proč jeden má málo a druhý moc,
kdo všechno jim dal, kdo nabídl pomoc?
Kdo duši prodal a upsal se peklu,
kdo navždy řekl sbohem dennímu světlu.
Bez starostí brát a nemuset dávat,
čím dál tím častěji vidím,
že se to stává.
Proč v prachu se ztrácí
cesty k naplnění,
proč vše musí být snadné,
bez zasloužení.
Štěstí se nekoupí na papíře,
vím že možná dělají to v dobré víře.
Nemůžeš do kapes
jen tak si rvát zlato,
vše má svý proti
a vždy ptají se co za to.
Za radost bez práce,
dáš vše co máš.
Možná bude to snažší,
ale ztratíš svou tvář.  
Nejde to jen tak,
brát co kdo ti nabízí,
chvíli snad budeš rád,
ale pak vše rychle zmizí.
Bojovat musíš o to ,
co máš rád,
až pak začne tvůj život
za něco stát.

Žijeme v nádherné době?

Žijeme v nádherné době?
Vydáno 21.12.2016 7:02 do kategorie Jak já to vidím | 0 komentářů

Žijeme v nádherné době, píše pan Horáček, kterého si jako textaře velmi vážím, v jednom ze svých textů.
A já si kladu otázku, v které době pan Horáček ten text psal?
Ano, dnešní době, je proti minulosti v mnoha ohledech vskutku nádherná. Svoboda slova, rovnoprávnost, sňatky homosexuálních párů, adopce dětí...To je opravdu super a mám z toho radost, ale...
Ale co rodina?
V jaké době to žijeme, že rodina co hledá bydlení, je na obtíž? Máte dítě? Bohužel, je nám líto. Teď nám to řekla jedna paní. Po hlasu staršího věku, nejspíš důchodkyně. A já si říkám, Ona nemá děti? A pokud ne, kdo by jí vydělával na důchod než něčí děti? Dobře, i ten důchod je finanční krize, ale pořád nějaký je.
JIstě, chápu, že majitel bytu, má strach o svůj majetek, do kterého investoval, ale neskládají se právě pro tyto případy někdy až přemrštěné kauce? Dvacet tisíc, třicet tisíc...K čemu?
Je přece logické, že pokud něco poškodím, je nutné, abych to opravila. To je přece i ve vlastním bytě, ne? NE?!
V jaké době to žijeme, že si mladá rodina nemá šanci ani sehnat kloudný pronájem, protože pokud už se náhodou podaří něco sehnat, je to drahé.
A pokud už není nájem drahý, skládají se již výše zmiňované kauce ve ve výši desítek tisíc...
Kde má rodina s dítětem našetřit na takovou kauci?
Pracuji od svých 19ti let. Což je asi desetiletí. Na Úřadu práce jsem byla evidovaná za celý svůj život maximálně 14 dní a co z toho mám? Co z toho mám?
7 100 Kč měsíčně jako rodičovský příspěvek ( slovo příspěvek je v tomto případě zvoleno velmi vhodně). Je to fér?
Můj manžel taky vydělává. Není to ani pod ani nad průměr. Je to částka, kterou ve statistikách o platu nenajdete. Tam se uvádí zhruba 30 tisíc? Kdo to má?
Platíme nájem. Platíme jídlo. Platíme plenky pro syna. Z čeho si máme našetřit na kauci, když nám po zaplacení zbyde tak akorát na šalinkartu? Dobře, teď přeháním, ale i tak.
Neberte to prosím jako nářek nějaké zoufalé matky. To rozhodně nejsem. I přes všechny tyto "existenční" problémy jsem velmi šťastná.
Ale v jaké době to žijeme, že si mladá rodina nemůže dovolit vzít hypotéku, aby měla vlastní byt/dům a "nevrážela do cizího", jak často slýchám.
Často taky slýchám: Neměla sis pořizovat dítě, když na to nemáš. Kdyby se tímto měl řídit každý, nejspíš brzy vymřeme...Mám kolem sebe momentálně víc mladých rodin, či párů, které jsou v očekávání a řeší dost podobnou situaci.
Vím, nepřivedli jsme dítě do nejlepší doby, ale kdy, když ne teď? Na co čekat? Už dávno mi není 20 let a já věděla, že je ta správná doba.
Náš syn má vše, co potřebuje. A hlavně má lásku. 
Vím, láska nejsou peníze a mám pocit, že v dnešní době nikoho nějaká láska ani nezajímá.
V jaké době to žijeme? Láska je na obtíž, nemá možnost se rozvíjet. Většina se honí za penězi a kariérou a láska jde bokem. Jenom láska k penězům zůstává.
Když si po sobě tenhle článek čtu, vlastně nevím proč ho píšu. Vyměnila bych lásku, kterou dávám své rodině a kterou mi oni oplácí za byt 2kk v hodnotě 4,5 mega?
NE! Nikdy. Protože, když už nebudu mít peníze, budu se mačkat někde v garsonce, která není moje, za nehorázný prachy, vždycky budu mít koho milovat.
Moje myšlenka je asi přehnaně romantická, ale co člověku zbývá než romantika, láska a sny?
Jsem vlastně strašně šťastná žena a jsem na to pyšná. Takže, žijeme v nádherné době?
Žijeme v době, kde peníze mají větší hodnotu, než pomoc. Kde práce a kariéra mají přednost před láskou.
Já se ale hrdě hlásím k tomu, že jsem vyjímkou. Nevím, jestli žiji v nádherné době, ale žiji si ve své bublině, kde láska je vším, a že když má člověk srdce na správném místě, dokáže všechno.
Zkuste to taky...

 

Pro maminku

Pro maminku
Vydáno 23.10.2016 6:28 do kategorie Básně-texty bez hudby | 0 komentářů

Co ti přáti, drahá máti,
k sladkým padesáti?
Chtěla jsem začít dojemně,
o štěstí a lásce psáti,
jenže ty bys jistě začla,
od dojetí řváti.
Začnu tedy zvesela,
ať pobavíme hostí
a snad slzy co potečou,
budou jen od radosti.
Já tě znám jen 30 let,
však i to je slušná doba,
často jsem ti dala zabrat,
no až mluviti škoda.
Asi ti to bylo málo 
a tak jsme teď dvě sestry,
myslím že dost snažíme se,
ať máš život pestrý.
Zanechme teď minulosti,
časem odplaví ji voda,
vzpomínky ti však zůstanou,
nicméně já chci ještě dodat:
Začla jsem chápat
a mít respekt k tomu,
jaké to je být rodičem,
ale také dochazí mi,
že bez dětí, je to o ničem.
Díky za každé nové ráno,
co chystalas nám snídani
a že si pořád skvělou mámou 
a být mamou, to je poslání.
Každá z nás, má kousek z tebe,
tvůj talent, nebo nadání
a vím že ti z nás někdy jebe,
být mámou, je i k posrání.
Konec řečí. Teď už k věci,
pojďme přesunout se k popřání.
Pro nás budeš navždy krásná,
to tu nemusím snad psát.
Jedinečná trošku nervák,
i tak tě máme rády.
Mamko naše, hlavně zdraví,
nesjížděj schody zády.
Trošku víc kladem ti na svědomí,
trošku zvyš to své sebevědomí.
Vždyť jsi hvězda,
vždyť jsi stár,
být stále mlád,
no a tak dál.
Tak to je vše,
už beztak brečíš,
i když je den tvé oslavy.
Tak chytni panák,
kopni ho tam
a my připijem ti na zdraví.

1 2 3 4 ... 21
obraz
obraz
obraz
obraz
obraz
obraz obraz obraz obraz obraz
Vytvořil Ondřej Vašíček

Facebook | Email | +420 733 665 684 | RSS