Veronika Latochová

Bez starostí

Bez starostí
Vydáno 12.1.2017 4:03 do kategorie Básně-texty bez hudby | 0 komentářů

Dívám se okolo a pocit mám,
že asi za chvíli budu tu sám.
Sám na svý straně,
koukám se na ně.
Nerozhlíží se,
neusmívají.
Bloudí bez cíle,
už všechno mají.
Bezhlavě jdou tam,
kam se jim řekne,
protože ti druzí říkali,
že je to tam pěkné.
Proč jeden má málo a druhý moc,
kdo všechno jim dal, kdo nabídl pomoc?
Kdo duši prodal a upsal se peklu,
kdo navždy řekl sbohem dennímu světlu.
Bez starostí brát a nemuset dávat,
čím dál tím častěji vidím,
že se to stává.
Proč v prachu se ztrácí
cesty k naplnění,
proč vše musí být snadné,
bez zasloužení.
Štěstí se nekoupí na papíře,
vím že možná dělají to v dobré víře.
Nemůžeš do kapes
jen tak si rvát zlato,
vše má svý proti
a vždy ptají se co za to.
Za radost bez práce,
dáš vše co máš.
Možná bude to snažší,
ale ztratíš svou tvář.  
Nejde to jen tak,
brát co kdo ti nabízí,
chvíli snad budeš rád,
ale pak vše rychle zmizí.
Bojovat musíš o to ,
co máš rád,
až pak začne tvůj život
za něco stát.

Žijeme v nádherné době?

Žijeme v nádherné době?
Vydáno 21.12.2016 6:02 do kategorie Jak já to vidím | 0 komentářů

Žijeme v nádherné době, píše pan Horáček, kterého si jako textaře velmi vážím, v jednom ze svých textů.
A já si kladu otázku, v které době pan Horáček ten text psal?
Ano, dnešní době, je proti minulosti v mnoha ohledech vskutku nádherná. Svoboda slova, rovnoprávnost, sňatky homosexuálních párů, adopce dětí...To je opravdu super a mám z toho radost, ale...
Ale co rodina?
V jaké době to žijeme, že rodina co hledá bydlení, je na obtíž? Máte dítě? Bohužel, je nám líto. Teď nám to řekla jedna paní. Po hlasu staršího věku, nejspíš důchodkyně. A já si říkám, Ona nemá děti? A pokud ne, kdo by jí vydělával na důchod než něčí děti? Dobře, i ten důchod je finanční krize, ale pořád nějaký je.
JIstě, chápu, že majitel bytu, má strach o svůj majetek, do kterého investoval, ale neskládají se právě pro tyto případy někdy až přemrštěné kauce? Dvacet tisíc, třicet tisíc...K čemu?
Je přece logické, že pokud něco poškodím, je nutné, abych to opravila. To je přece i ve vlastním bytě, ne? NE?!
V jaké době to žijeme, že si mladá rodina nemá šanci ani sehnat kloudný pronájem, protože pokud už se náhodou podaří něco sehnat, je to drahé.
A pokud už není nájem drahý, skládají se již výše zmiňované kauce ve ve výši desítek tisíc...
Kde má rodina s dítětem našetřit na takovou kauci?
Pracuji od svých 19ti let. Což je asi desetiletí. Na Úřadu práce jsem byla evidovaná za celý svůj život maximálně 14 dní a co z toho mám? Co z toho mám?
7 100 Kč měsíčně jako rodičovský příspěvek ( slovo příspěvek je v tomto případě zvoleno velmi vhodně). Je to fér?
Můj manžel taky vydělává. Není to ani pod ani nad průměr. Je to částka, kterou ve statistikách o platu nenajdete. Tam se uvádí zhruba 30 tisíc? Kdo to má?
Platíme nájem. Platíme jídlo. Platíme plenky pro syna. Z čeho si máme našetřit na kauci, když nám po zaplacení zbyde tak akorát na šalinkartu? Dobře, teď přeháním, ale i tak.
Neberte to prosím jako nářek nějaké zoufalé matky. To rozhodně nejsem. I přes všechny tyto "existenční" problémy jsem velmi šťastná.
Ale v jaké době to žijeme, že si mladá rodina nemůže dovolit vzít hypotéku, aby měla vlastní byt/dům a "nevrážela do cizího", jak často slýchám.
Často taky slýchám: Neměla sis pořizovat dítě, když na to nemáš. Kdyby se tímto měl řídit každý, nejspíš brzy vymřeme...Mám kolem sebe momentálně víc mladých rodin, či párů, které jsou v očekávání a řeší dost podobnou situaci.
Vím, nepřivedli jsme dítě do nejlepší doby, ale kdy, když ne teď? Na co čekat? Už dávno mi není 20 let a já věděla, že je ta správná doba.
Náš syn má vše, co potřebuje. A hlavně má lásku. 
Vím, láska nejsou peníze a mám pocit, že v dnešní době nikoho nějaká láska ani nezajímá.
V jaké době to žijeme? Láska je na obtíž, nemá možnost se rozvíjet. Většina se honí za penězi a kariérou a láska jde bokem. Jenom láska k penězům zůstává.
Když si po sobě tenhle článek čtu, vlastně nevím proč ho píšu. Vyměnila bych lásku, kterou dávám své rodině a kterou mi oni oplácí za byt 2kk v hodnotě 4,5 mega?
NE! Nikdy. Protože, když už nebudu mít peníze, budu se mačkat někde v garsonce, která není moje, za nehorázný prachy, vždycky budu mít koho milovat.
Moje myšlenka je asi přehnaně romantická, ale co člověku zbývá než romantika, láska a sny?
Jsem vlastně strašně šťastná žena a jsem na to pyšná. Takže, žijeme v nádherné době?
Žijeme v době, kde peníze mají větší hodnotu, než pomoc. Kde práce a kariéra mají přednost před láskou.
Já se ale hrdě hlásím k tomu, že jsem vyjímkou. Nevím, jestli žiji v nádherné době, ale žiji si ve své bublině, kde láska je vším, a že když má člověk srdce na správném místě, dokáže všechno.
Zkuste to taky...

 

Pro maminku

Pro maminku
Vydáno 23.10.2016 4:28 do kategorie Básně-texty bez hudby | 0 komentářů

Co ti přáti, drahá máti,
k sladkým padesáti?
Chtěla jsem začít dojemně,
o štěstí a lásce psáti,
jenže ty bys jistě začla,
od dojetí řváti.
Začnu tedy zvesela,
ať pobavíme hostí
a snad slzy co potečou,
budou jen od radosti.
Já tě znám jen 30 let,
však i to je slušná doba,
často jsem ti dala zabrat,
no až mluviti škoda.
Asi ti to bylo málo 
a tak jsme teď dvě sestry,
myslím že dost snažíme se,
ať máš život pestrý.
Zanechme teď minulosti,
časem odplaví ji voda,
vzpomínky ti však zůstanou,
nicméně já chci ještě dodat:
Začla jsem chápat
a mít respekt k tomu,
jaké to je být rodičem,
ale také dochazí mi,
že bez dětí, je to o ničem.
Díky za každé nové ráno,
co chystalas nám snídani
a že si pořád skvělou mámou 
a být mamou, to je poslání.
Každá z nás, má kousek z tebe,
tvůj talent, nebo nadání
a vím že ti z nás někdy jebe,
být mámou, je i k posrání.
Konec řečí. Teď už k věci,
pojďme přesunout se k popřání.
Pro nás budeš navždy krásná,
to tu nemusím snad psát.
Jedinečná trošku nervák,
i tak tě máme rády.
Mamko naše, hlavně zdraví,
nesjížděj schody zády.
Trošku víc kladem ti na svědomí,
trošku zvyš to své sebevědomí.
Vždyť jsi hvězda,
vždyť jsi stár,
být stále mlád,
no a tak dál.
Tak to je vše,
už beztak brečíš,
i když je den tvé oslavy.
Tak chytni panák,
kopni ho tam
a my připijem ti na zdraví.

O Závisti

O Závisti
Vydáno 16.10.2016 12:20 do kategorie Jak já to vidím | 0 komentářů

V jedné pohádce se říká: "Jenom já, Závist, jsem věčná."
A bohužel, je to tak.
Lidé mají neustálou potřebu závidět.
Když jsem byla ještě svobodná, měla jsem spoustu přátel. Z větší části mužů. Nikdy jsem si prostě s holkama nějak moc nerozuměla. Bavilo mě řešit muziku, koncerty, vymetat kluby a hospody. Což prostě není přímo ženskou záležitostí.
Tehdy jsem byla nařčená z toho, že se všemi spím ( včetně těch zadaných). Prostě jsem měla podle okolních slečen svůj mužský harém v podstatě. Jen ani jeden z účastníků těchto fiktivních orgií, včetně mě, neměla zájem o žádné lechtivé hrátky. Měli jsme spoustu starostí s tím, jak byl který koncert super a jestli si dáme ještě pivo nebo radši absintha.
Tehdy mi asi bylo záviděno to, že oni si se mnou rozumí. Že jsem s nimi dokázala probrat věci, které jejich polovičku nezajímaly. Nechci aby to teď vyznělo nějak namyšleně, nejsem žádná "konkubína" co se specializuje na hovory s muži.
Bylo to tak přirozené a prostě mě ta témata bavila. A díky tomu jsem také pochopila, že "až jednou najdu toho pravýho chlapa" musím mu naslouchat. Musím se zajímat o to co ho baví. Nemusím to chápat. Jen si musím vyslechnout, co ho momentálně "bere" a co ho zajímá nebo trápí.
Nyní jsem ve spokojeném vztahu a toto nepsané pravidlo v něm den co den užívám. Opravdu nerozumím tomu, když mi manžel říká, jak někdo rozvrtal anténu a on jí musel předělávat, ale naslouchám a dokonce už něco začínám i chápat :D
A tímto se přenášíme do současnosti.
Já si teda říkala, že když už mám milujícího manžela a dítě co nade vše miluji, drbům bude konec. A ono se zase něco najde.
Lidé závidí vše, vždy a všude,
Dnes jsem se tedy dozvěděla, že jsem nezodpovědná matka a že se nedokážeme o sebe jako rodina postarat.
Já jsem možná přehnaně starostlivá, rozmazlující a věčně své dítě chovající matka, ale při vší skromnosti vím, co nejsem. Nejsem nezodpovědná. Mé okolí to ví, má rodina to ví, můj manžel  to ví. Nikomu dalšímu se zodpovídat nemusím. 
Tím, že se o sebe nedokážeme postarat, je nejspíš myšleno to, že nám naše rodiny pomáhají. Například s hlídáním, sem tam nám přispějí nějakou korunu na plínky nebo na hračky pro malého ( ne, nestydím se za to ), když dojedou na návštěvu dovezou oběd. V čem je problém?
Problém je pravděbodobně ve výše zmiňované ZÁVISTI.
Nemáme ideální manželství, takové neexistuje. Máme ale něco lepšího. Manželství plné lásky, kompromisů, hádek o ničem, usmiřování a každodenních radostí i starostí. Máme jeden druhého a oba spolu máme ještě do party toho třetího.
Opravdu lidé závidí lásku? A kvůli svému vlastnímu trápení a nejistotě se snaží, aby ani nikdo jiný nebyl šťastný? Proč lidé ztrácí čas tím, jak něco zkazit druhým a nevěnují čas tomu, jak udělat šťastným sami sebe?
Nás tohle nerozdělí, milí závistivče. Ani nás to nenalomí. Naopak. Spojuje nás to. Pevně a silně.
Milí závistivče, já ti to nezazlívám. Jen doufám, že brzy pochopíš, že takhle to v životě nefunguje. Podala bych ti pomocnou ruku. Už jsem to tak udělala i dříve, u jiných. Jenže oni jí odstrčili. Chtěli zůstat zapadlí v zákopu své beznaděje, závisti a křivd, které jim byly způsobeny. Nechtěli se nechat vytáhnout na světlo a rozhlédnout se kolem, kde ne vždy svítí slunce, ale je zde možnost rozběhnout se více směry a zkoušet různé z cest.
Ta pohádka končí písničkou, kde se zpívá:
"Tam kde láska vládne závist je ztracená,
shání srdce prázdné z lásky bývá zničená." 
 

Ztráty a nálezy

Ztráty a nálezy
Vydáno 25.9.2016 14:21 do kategorie Básně-texty bez hudby | 0 komentářů

Tento rok před očima mění se ti,
jenž měl člověk rád.
Některé zavrhnul či nenávidí
a jiné začal milovat.
Do náruče si padají,
ti co neznali se dřív
a do zad dýku bodá ten,
co tvářil se jak přítel.
Kdo včera slzy ronil,
pro srdce rozlámané na součástky,
dnes skáče štěstím,
plný emocí
a pláče sůl už jenom od lásky.
Dva co slíbili si lásku,
při slunci západu,
teď každý jinde usíná,
nemajíc na nic náladu.
Kdo všechno měl,
rázem je prázdnem naplněn,
co bylo jako pohádka,
rázem se změnilo v zlý sen.
Ti co dříve chtěli bojovat,
dnes nemají sílu stát,
přestali věřit ve své nalezení
v místnosti nálezů a ztrát.
Ze dne na den se všechno mění,
někdy jsme ztraceni,
jindy nalezeni.
Těžko v tom najít rovnováhu
a odhadnout co přijde,
nezbývá než žít pro dnešek
a věřit, že to vyjde.
Snad příště.
Možná už zítra.
Včera další dva našli se
a pro tebe dnes svítá. 

Třicítka na krku

Třicítka na krku
Vydáno 30.7.2016 13:10 do kategorie Jak já to vidím | 1 komentář

Za měsíc tomu bude 30 let, co si moje mamka dala tu práci a přivedla mě na svět. Teď už vím jaká to byla dřina.
No a třicítka už je takový slušný výročí, tak si myslím, že je na čase bilancovat a zhodnotit svoje dosavadní působení v tomhle celoživotním trháku. 
Nuže...jdeme na to!

1 2 3 4 ... 21
obraz
obraz
obraz
obraz
obraz
obraz obraz obraz obraz obraz
Vytvořil Ondřej Vašíček

Facebook | Email | +420 733 665 684 | RSS